Tropy a figury
Obrazná pojmenování – jedná se o nepřímá pojmenování, jež se užívají hlavně v uměleckém slohu.
Tropy
Obrazná pojmenování v užším smyslu; přenášení významu původního pojmenování na jiný předmět.
Metafora
- v jediném pojmenování spojuje 2 významy na základě vnější podobnosti (zub pily, kapka štěstí, hlava rodiny, perly rosy)
- př. „Slunce napsalo krásnou báseň zlatým perem na naši zem.“
Metonymie
- spojení 2 významů na základě věcně souvislosti (město čeká ⇒ všichni obyvatelé města)
Personifikace
- zosobnění – neživým věcem jsou přisuzovány lidské vlastnosti a schopnosti (moře mě objalo rukama, slunce se usmívá)
- založeno na metafoře
- př. „Špička věže svatovojtěšského kostela píchala zvědavě do modré oblohy.“
Synekdocha
- druh metonymie
- pojmenovává celek jednou z jeho částí (žili pod jednou střechou ⇒ dům; v létě tyčí se tu kukuřičná zrna ⇒ klasy)
Perifráze
- opis, jímž se vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků
- nepojmenovává věc přímo, ale prostřednictvím pojmenování hlavních vlastností či vzhledu (přístroj Celsiův ⇒ teploměr)
- př. „Nenadála jsem se, že se tak brzy u vás budou péci svatební koláče.“ ⇒ nemetonymické vyjádření: že budete tak brzy strojit svatbu
Eufemismus
- zjemnění nepříjemné věci formou opisu (až odejdu nebo až bude růst nade mnou tráva ⇒ až umřu)
Oxymóron
- nelogické spojení dvou protikladných slov (jejich významy se vylučují)
- má zdůraznit vlastnost (živá mrtvola, umřelé hvězdy svit, mrtvé milenky cit)
Ironie, sarkasmus
- vytýkání nedostatků pomocí slov opačného významu
Symbol
- zastupuje skutečnost jejím znakem; často je mnohoznačný a souvisí s autorovými znalostmi, zkušenostmi (srdce, váhy, kříž, vlajka, …)
Poetismy
- básnická pojmenování (luna, blankyt, krůpěj, jitro, hyzdit, brázdit, rozčísnout oblohu)
Epiteton
- básnický přívlastek, který se zdá nadbytečný
- obsahuje citový (emocionální) význam
- zdůrazňuje určitou vlastnost osoby, předmětu nebo jevu, případně autorův hodnotící nebo citový vztah (např. šedý vlk ⇒ vlk je sám o sobě šedý; luzná víla ⇒ každá víla je luzná; bělavé páry; voňavá růže)
- epiteton constans (básnický přívlastek stálý) – ocelová šavle, zlatá hvězdička
- epiteton ornans (básnický přívlastek zdobný) – žhavý déšť, smaragdová tráva
Příměr
- básnické přirovnání obsahující 3 složky:
- jev přirovnávaný
- jev, k němuž se přirovnává, tj. obraz
- spojující znak
- např. J.Seifert: Krásná ( ⇒ 3.), jako kvítka ( ⇒ 2.) na modranském džbánku, je ta země ( ⇒ 1.) nebo J.Neruda: Myšlenka ( ⇒ 1.) se pírkem ( ⇒ 2.) chvěla ( ⇒ 3.)
Paralelismus
- druh přirovnání (hojně ve slovanské lidové poezii)
- spočívá v tom, že přirovnávaný jev i jeho obraz (obojí bohatě rozvedené) položíme (paralelně) vedle sebe bez výslovného srovnání
Příklad
Strom květ nese, dokud neuchřadne,
lilje voní, dokud neuvadne,
hvězda svítí, dokud neuchřadne,
sopka pálí, dokud nevychladne,
sníh se bělí, než se v vodu shlukne, -
pěvec zpívá, než mu slabá struna,
nebo srdce v úzkých prsou pukne.
(Jan Neruda)
Antiteze
- rozvedené přirovnání provedené protikladem, tzv. přirovnání protikladem
- první část (1) obsahuje obraz, ten se ve druhé části (2) popírá a až ve třetí části (3) je vyjádřen základní přirovnávaný jev
- antiteze je stejně jako paralelismus častým uměleckým prostředkem slovanské lidové slovesnosti
Příklad
Na horách se svítí,
já tam poběhnu;
je-li to kvítečko,
já ho utrhnu ( ⇒ 1)
Kvítečko to není, ( ⇒ 2)
je to milá má:
proto se tak svítí,
že je upřímná ( ⇒ 3)
Figury
Jedná se o zvláštní uspořádání hlásek nebo slov v textu, jež dodávají jazyku umělecké literatury záměrné výraznosti. Jde tedy o zvláštní obraty větné stavby, zdůrazňující určitou myšlenku…
Opakovací (řečnické) figury
Následující (i řečnické) prostředky umocňují, stimulují a podněcují čtenářovu (posluchačovu) pozornost. Říkáme jim proto sugestivní.
- anafora = nejčastější figura založená na opakování – opakování slov na začátku několika veršů nebo na začátku několika po sobě jdoucích vět; opakované slovo je opěrným pilířem, na němž je i větný přízvuk, př. Biebl: Tolik beden čaje. / Tolik kakaových bobů. / Posílá jí bílý tuan. / V každou roční dobu.
- epanastrofa (palilogie) – opakování slov na konci a na začátku verše (větného celku) následujícího; díky tomu se k sobě myšlenky pevněji váží, čímž se zesiluje kompoziční návaznost, př. Čelakovský: Střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína.
- epifora – opakování stejného slova na konci veršů či vět; opakem anafory, př. Erben: Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?
- epizeuxis – takzvané zdvojení, kdy se v jedné větě těsně po sobě opakuje určité slovo; naléhavost významu slova je zde dodáno rovněž rytmickou a zvukovou podobou; k této figuře má nejblíže anafora, epifora a epanastrofa, př. Erben: Okolo pole lesa lán, hoj, jede, jede z lesa pán.
- epanadiploze – opakování stejných slov na začátku i na konci souvětí, př. Mír musí být zachován, protože každý z nás potřebuje k životu mír.
- epanalepse – opětovný začátek výpovědi ⇒ opakování stejného slova na začátku věty, př. O rodinu, o rodinu vždy vzorně pečoval a upevňoval její pozici.
- polyptoton – totéž slovo, opakujíc se ve větném celku, ovšem v jiné gramatické formě; asi nejznámější příklad: Klín klínem nevyrazíš. Další příklad: Mluvíte pouze o právech, ale právo přináší také povinnosti.
- polysyndeton – v tomto případě se ve větném celku opakují zejména souřadící spojky, čímž je navozena názornější představa o množství (činností, předmětů, …), rovněž dodává na dynamice a zvyšuje patos řeči, př. Chtějí pracovat a v klidu žít a být šťastnými občany.
- syntaktický paralelismus – opakování téže větné stavby v několika větách, tj. opakují se stejné nebo podobné syntaktické konstrukce, jež následují po sobě; časté využití v agitačních projevech, př. To je právě to, čeho se nám nedostává. To je právě to, čemu se musíme naučit. To je právě to, co postrádá naše ekonomika.; paralelismus lze ještě zesílit, a to například využitím negace, anafory nebo třeba změny modality slovesa (tak, aby druhá forma slovesa zněla kategoričtěji než ta první – př. Taková příležitost se jim nikdy nenaskytla. Taková příležitost se jim ani nikdy naskytnout nemohla.).
Řečnické figury
Následující řečnické prostředky bychom mohli nazvat emfatickými, neboť jejich hlavním znakem je spontánnost (emfáze = citové pohnutí, vzrušení; síla, důraz), jež zasahuje nejen posluchače, ale i samotného řečníka. Jejich typickým využitím jsou zejména agitační či smuteční projevy, tedy projevy citověji zabarvenější.
- řečnická otázka – jedná se o formální, zdánlivou otázku, na níž neočekáváme odpověď; má význam věty oznamovací, vyjadřující nějaké důrazné tvrzení; je podána expresivně (působivě); řečnické otázky jakoby vybízejí posluchače k reakci, i když to není jejich cílem – příklad v literatuře ⇒ Bezruč: Myslíš, kdo doly má, má srdce také, tak jako ty, Maryčko Magdonova? nebo Kdo na moje místo, kdo zvedne můj štít?
- řečnická odpověď – úzce spjata s řečnickou otázkou, na kterou řečník nečeká odpověď ⇒ okamžitě následuje vlastní „řečnická odpověď“, tedy vlastní sdělení, které řečnickou otázku řeší; účelem je dialogizace projevu
- řečnické oslovení (apostrofa) – oslovení věci nebo nepřítomné osoby – příklad v literatuře ⇒ Neruda: Dík budiž vám, zlaté hvězdičky, dík za jeden ze všech darů.
- řečnické zvolání
- exklamace – formou zvolací věty je vyjádřen emocionální vztah mluvčího k obsahu výpovědi; vyjadřuje např. smutek, radost, odpor… – příklad v literatuře ⇒ Čech: Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů, a budem vojsko netušených sil!
- deprekace – zvolání, které apeluje, př. Copak mohli nezaměstnaní uživit své rodiny? Pouze živořili!
- apoziopéze – neukončená věta; většinou z citových důvodů nedořečení započaté věty (někdy může dojít pouze k delšímu odmlčení, kdy řečník hledá vhodná slova pro přesvědčivější vyjádření), př. Nejlepší by bylo, kdyby…
- inverze – obvyklý pořádek slov je obrácen (shodný přívlastek je postaven až za určované jméno, nebo – a to méně často – je obsahové jádro věty přeřazeno z jejího konce na začátek) – příklad v literatuře ⇒ Sova: Kachna s peřím zelenavým, jiný příklad ⇒ Znali jsme ho jako člověka, čestného.; hlavním účelem inverze je dramatizace textu