První zpráva

Vážení a milí pedagogové, dámy a pánové!
V publikaci „Poznej svá práva, svobody a povinnosti!” navazujeme na publikaci „Práva jsou pro všechny”, a proto si dovolím připomenout několik otázek a zásad, jejichž ujasnění považuji pro naši práci za natolik důležité, že zároveň s nimi opakuji i prosbu a výzvu k jejich vnímavé reflexi, popřípadě k jejich tvůrčímu doplnění.
Po založení první republiky si prý náš první prezident Tomáš G. Masaryk povzdechl: „Tož, demokracii bychom měli, teď ještě potřebujeme demokraty.” Masaryk však také rád říkával, že „demokracie je diskuse”, neboť se domníval, že to je právě jedna z hlavních cest výchovy k demokracii. Předešel tak svým způsobem o řadu desetiletí myslitele typu Paula Ricoeura či Jürgena Habermase, kteří se spolu s mnoha dalšími pokoušejí promýšlet a prosazovat nový typ etiky odpovědnosti, např. tzv. diskursivní etiku, či jak se rovněž říká etiku komunikativní a etiku diskusní, v níž platí mj., že nejlepší argument by měl zvítězit svou vlastní vahou, tedy způsobem, jímž pravdu vyjadřuje a jímž se k pravdě blíží. Myšlenka pravdy není v našich myšlenkových dějinách něčím opomíjeným či vedlejším. Vzpomeňme jen Jana Husa, Emanuela Rádla či Jana Patočku. Právě Don Quijote české filosofie Emanuel Rádl hovořil o pravdě jako o tom, „co býti má”, jako o „skutečnosti nejskutečnější”, a tak zdůrazňoval též etický, morální a pragmatický význam pravdy v našem životě, neboť pravda nás vyzývá a hledá si „bojovníky za svá práva”. Tato pravda – osvětlující, osvobozující a vyzývající – může vystoupit právě v čestném a otevřeném dialogu, v diskusi, v níž neplatí pouhá výmluvnost, ale váha a objasňující síla argumentu.
Jak je to s námi? Jsme schopni takové diskuse a dialogu? Umíme diskutovat? Leccos napovídají tzv. diskuse našich volených představitelů – politiků či rozpravy poslanců a senátorů v parlamentě. Je z nich zřejmé nejen to, že zatím neumíme své zástupce dobře vybírat, ale i to, že řada z nás doposud neovládá základní dovednosti tzv. lidské a občanské „gramotnosti”. Nikoliv gramotnosti ve smyslu známého trivia – umět „číst, psát a počítat”. Ale dovednosti, bez nichž je náš život v dnešní společnosti takřka nemožný.
Co všechno (většinou) neumíme, nebo umíme jen nedostatečně?
Neumíme :
• aktivně naslouchat
• mluvit tak, aby nám druzí rozuměli
• kriticky pozorovat a zkoumat, co je před námi
• číst s hlubším vhledem a porozuměním (nejen povrchně)
• vyjádřit srozumitelně své myšlenky písemnou formou.
Jedním slovem neumíme dobře a efektivně komunikovat.
A jsou tu ještě další schopnosti a dovednosti, které patří k současné „občanské či lidské gramotnosti”. Vedle zmíněných komunikačních dovedností jsou tu dovednosti, kterým se odborně říká „interpersonální” – takové, které jsou nezbytné při vzájemném styku lidí.
Patří sem umění:
• spolupracovat s ostatními
• schopnost vést ostatní
• schopnost prosazovat a obhajovat názory a působit na ostatní lidi
• schopnost řešit (konstruktivně) konflikty a vyjednávat.
Dále jsou tu schopnosti potřebné pro úspěšné rozhodování. Nestačí znát a prosazovat správný názor, je třeba se také správně rozhodnout, jak to, co považujeme za správné, také uskutečnit.
A to není možné bez:
• schopnosti řešit problémy a rozhodovat se
• schopnosti plánovat a
• schopnosti užívat vhodné prostředky (např. matematiku) k tomu, abychom řešili nastalé problémy a dokázali přesvědčivě argumentovat a srozumitelně komunikovat.
Schopnosti a dovednosti spojené s moderní (či postmoderní) gramotností se doplňují a prolínají. A tak k nim přidejme ještě dovednosti tzv. celoživotního učení a vzdělávání.
První takovou praktickou dovedností je schopnost pracovat s vlastní motivací – s tím, co námi hýbe.
Jde o:
• schopnost převzít odpovědnost na vlastní učení a vzdělávání (a pamatujte: neučíme se jen ve škole)
• schopnost učit se vlastním „zkoumáním” a zkušeností – třeba zkoumáním zkušeností jiných lidí, kterým důvěřujeme
• schopnost kriticky uvažovat – někdy se říká „reflektovat” – a hodnotit
• schopnost používat informační a komunikační techniky a technologie.

A ještě dovolte, abych dodal jednu – po mém soudu nezbytnou – schopnost: umět brát věci i sama sebe s humorem.
A právě tohle – a všechny ostatní zmíněné dovednosti – byste si mohli v souvislosti s lidskými a dětskými právy společně vyzkoušet a procvičit.

P.S. A nezapomeňme: právo bývá často chápáno jako „minimum etiky” či „minimum morálky”. Co to znamená? (Také jedna z možných otázek pro diskusní skupiny!)