Preromantismus (sentimentalismus)
Preromantismus (sentimentalismus)
2. pol. 18. stol.
odmítnutí konvencí
důraz na cit, fantazii, individualitu a tvůrčí svobodu
návrat k přírodě a ústní slovesnosti
a) Německo
hnutí Sturm und Drang
filozofové Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781)
Johann Gottfried Herder (1744-1803)
Johann Wolfgang Goethe (1749-1832)
mnohostranně orientovaný - básník, dramatik, vědec (geologie, mineralogie, optika)
román Utrpení mladého Werthera
dramatická báseň Faust (2 díly)
Friedrich Schiller (1759-1805)
poezie Óda na radost
drama Loupežníci
b) u nás
až v období národního obrození
divadelní hry pro české obecenstvo (náměty rytířské, loupežnické, exotické)
Jan Kollár Slávy dcera (námět)
František Ladislav Čelakovský (1799-1852) sběratelská činnost a ohlasová tvorba
RKZ
PREROMANTISMUS
= sentimentalismus
zejména 2. pol. 18. stol. v evropských literaturách, kolébkou je Anglie
reakce na vypjatý klasicismus – byl moc rozumový, moc svazující
-
obohacení o téma přírody, historii (zejm. středověk), lidová kultura, mytologie
-
zdůraznění významu citu, cit = základ morálky, zdůraznění citových hodnot prostého člověka
znaky: smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, pro lid
požadavek tvůrčí svobody
literatura:
zobrazení ideálního světa a prostředí
-
úniky do minulosti (k pohanům nebo křesťanům v dávnověku), do exotiky
-
oblíbená místa: jezera, hřbitovy, rozvaliny, noční svit
-
časté symboly: mnich, poustevník, vězeň, poutník
obliba anglické poezie – opravdové city, hluboká vášeň, prožitky srdce
- inspiračním zdrojem je lidová poezie, hlavně balady
Jean Jacques Rousseau (1712-1778)
Francouz, myslitel, filozof, přátelil se s D. Diderotem
Rozprava o vědách a umění, Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi – filozofická pojednání, civilizační pokrok ničí mravnost člověka a jeho vazbu k přírodě; porušení vztahů vede k válkám
Emil čili O výchově – pedagogický román
Julie neboli Nová Heloisa – sentimentální román v dopisech
Vyznání – posmrtně vydaná autobiografie, proloženo úvahami, zodpovědný vztah k vlasti
Gotthold Ephraim Lessing
Němec, tvůrce měšťanského dramatu – nositelé nového morálního cítění, básník, epigramatik
Mína z Barnhelmu – veselohra
Hnutí Sturm und Drang (= bouře a vzdor)
-
německé literární hnutí
-
zaměřeno proti klasicismu a osvícenství
-
zdůraznění tvořivé síly osobnosti, odmítání konvencí a společenských předsudků
-
řídí se jen vlastním srdcem – upřednostňují cit a vášeň
-
příklon k volnosti přírody a k lidovým tradicím
stoupenci: Goethe, Schiller
Johann Wolfgang Goethe (1749-1832)
spisovatel, přírodovědec, politik, pracoval ve funkci ministra
počáteční tvorba – patetické básně pod vlivem hnutí Sturm und Drang
-
např. báseň Prometheus
Utrpení mladého Werthera – světově proslulý lyrický román v dopisech
-
neopětovaná láska k Lottě končí sebevraždou
-
román znamenal senzaci, zapůsobil na dobovou módu, inspirace k řadě sebevražd
Viléma Meistera léta učednická a -//- tovaryšská – výchovný dvojdílný román, zachycení vývoje a zrání lidské osobnosti
Faust – dvoudílná filozofická tragédie (= knižní drama) – doktor Faust, ďábel Mefistoteles
- sami zjistit děj!
Friedrich Schiller (1759-1805)
druhý nejvýznamnější představitel hnutí Sturm und Drang, dramatik
-
tematika usilování o lidskou svobodu a důstojnost
-
přítel Goetha, spolupracovali, ovlivnil definitivní verzi Fausta
Loupežníci – drama, uznání publika, ale zákaz literární činnosti, vězněn
-
sen o společné změně, vyjádřil nesouhlas se změnou, pokud by se obětovaly životy
Úklady a láska – měšťanská tragédie
-
nešťastný osud milenců ve světě pokrytců
většinou se věnoval historickým tématům
často přítomen moment vzpoury hrdiny proti tyranii – Don Carlos, Vilém Tell, trilogie Valdštejn
Ukázky z textů:
Ty, z patronů země české nejpřednější a největší, Václave! Vratislavem buď a Čechám svým navrať dávnou slávu! Opět postav nás na místo, z něhož jsme padli nezaslouženě, vlastní netečností a zločinnou zlobou jiných neb pochlebenstvím mnohých, nejvěrněji až do skonání sloužíce tobě i nejsvětější víře, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, tobě zahyneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával té pocty, kterou tebe, země česká, od tolika věků velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme:
Nedej zahynouti nám i budoucím!
(B. Balbín: Rozprava na obranu jazyka ...)
CO
BŮH? ČLOVĚK?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty,
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest,
tys sláva, čest.
Já hnis, vřed, puch,
tys čistý duch.
Já jsem bída neřestí, Já kvílení a bublání,
chudoba, samé žebrání: tys zpěv, zvuk, pěkné varhany,
tys poklad, pouhé štěstí, toužení, naříkání,
všeho dobrého oplejvání, pronikáš na všechny strany.
tys původ všeho dobrého, Tys světlem, já temnosti,
tys poklad velmi podivný. já bláto, a tys čistota,
Já kořen všeho zlého, tys milost, já tesknosti,
mrzký, nestálý, pochybný. tys bezpečnost, a já psota.
(Bedřich Bridel: Co Bůh? Člověk?)
Chtíc, aby spal, tak zpívala Nynej, ta jest matky žádost,
synáčkovi holubičko,
matka, jež ponocovala, nynej všech anjelův radost,
miláčkovi: má perličko:
Nynej, rozkošné děťátko, slávu, chválu vždy nabudeš
synu boží, od mamičky,
nynej, nynej nemluvňátko, když se vyspíš, jísti budeš
světa zboží! med včeličky.
Tobě lůžko jsem ustala, Osladímť ním tvou kašičku
Spasiteli, k tvé libosti,
tvory k tvé chvále svolala, otevřeš, vím, svou hubičku
Stvořiteli. k té sladkosti:
Nynej, kráso a koruno nynej, ráje mého kvítku,
svrchovaná, rozmarýne,
nynej, milující ceno z tebeť sobě dělám kytku,
vinšovaná! jež nezhyne.
(A. Michna z Otradovic: Chtíc, aby spal)
Poslyšte mne, lidé, málo,
což se vskutku vpravdě stalo,
to v moravské vesnici:
poblíž Měřína
jest ves jedna,
to Votín jméno mající.
Bydlíc tam bohatý jeden,
a to Jiřík Zedník jménem,
maje syna jednoho:
ten kunstu jsouc
mysliveckého,
to věku svého mladého.
(Jistá a pravdivá novina o jednom mládenci
mysliveckém, ...)
Osiřelo dítě Na hřbitově leží,
o půldruhém létě. blízko samých dveří.
Když už rozum bralo, Jak dítě slyšelo,
na matku se ptalo. na hřbitov běželo.
- Ach táto, tatíčku, Špendlíčkem kopalo,
kde jste dal mamičku? prstíčkem hrabalo.
- Tvá matka tvrdě spí, Když se dohrabalo,
žádný ji nevzbudí. smutně zaplakalo.
(Osiřelo dítě)
Z myšlenek francouzských osvícenců:
* Základním zákonem všech národů je svoboda: ona jest jediným zákonem, proti kterému
se nedá nic předepsat, protože je to zákon přírody.
* Co záleží na tom, že jiní smýšlejí ... jinak než my? Jen když my myslíme správně podle
pravidel zdravého rozumu a v souhlase s pravdou.
* Měňme své radovánky, ale nikdy neměňme své přátele.
* Neštěstí pociťujeme jako skutečnost, zatímco štěstí je naším snem.
* Co je směšné? Všechno, pokud se to děje někomu jinému.
(Voltaire)
* Nikdy jsem si nemyslel, že by svoboda člověka záležela v tom, aby dělal, co chce, nýbrž
spíše v tom, aby nikde nedělal, co nechce.
* Lidé nejsou od přírody ani králi, ani dvořany, ani boháči; všichni se rodí nazí a chudí, všichni
podrobeni životním neštěstím, zármutkům nehodám, potřebám, bolestem všeho druhu.
Konečně všichni jsou odsouzeni k smrti. To jest pravý stav člověka, z něhož není vyňat
žádný smrtelník. Začněte tedy studovat v lidské přirozenosti to, co je od té přirozenosti
neodlučitelné - to nejlépe působí pravou humanitu.
(J. J. Rousseau)
* První krok k filozofii je nedůvěřivost.
* Zájem jednotlivců je vždy obsažen v obecném zájmu, oddělit se znamená zahubit se, ctnost
není věc, která by nás musela mnoho stát. Nesmí na ni být hleděno jako na obtížné namáhání,
spravedlivost k druhému je milosrdenstvím sobě prokázaným.
(D. Diderot)
Mefistofeles: Dám ti, co člověk ještě
Svět rád se živí omylem: neviděl.
za stíny běhati zříš blázny Faust: Co můžeš dát, ty nebožácký ďase!
a tolik jich je kolkolem, Což lidský duch, vzňat po vznešeném jase,
že věru nesečte je žádný. kýms, jako tys, byl chápán kdy?
Pes z bajek Ezopa ať je jim příkladem. Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy,
Ten uzřev ve vodě svou kořist zrcadlit se, a zlata rudého dej poklady,
ihned ji nechal být a vrh se za stínem. jež na dlani se roztekou jak rtuť,
Málem se utopil. Až vylezl ven ve chvilce, dej hru, při níž se nevyhrává,
moc nechybělo a šel na věčnost. či dívku, kterou tisknu na svou hruď,
zatím co s druhem mým už znamení si dává,
Nechytil stín a ztratil kost. dej světlo slávy božsky krásné,
(J. de La Fontaine: jež meteorem vzplá i zhasne!
O psu, jenž kvůli stínu pustil kořist)
Ukaž mi plod, jenž je střesen, hnije,
či strom, jenž den co den vždy znova
zelený je.
Faust: Jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat.
(J. W. Goethe: Faust)