PRAŽSKÁ NĚMECKÁ LITERATURA

29.05.2015 09:01

PRAŽSKÁ NĚMECKÁ LITERATURA

 

- autoři, kteří se u nás narodili, žili tu, považovali Čechy za svou vlast

- bývali vynecháváni z učebnic, přitom jsou světově známí (židovský původ, způsob psaní, pohled na svět, příslušnost k německé jazykové rodině)

Franz Kafka, Franz Werfel, Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink

 

Franz Kafka (1883-1924)

• narodil se na Starém Městě pražském, otec zde měl galanterii

• stálé spory s otcem, Franz měl jinou představu o budoucnosti – nepochopení po celý život -> malé sebevědomí, uzavírání se, stálý pocit viny

• maturoval na gymnáziu, studoval práva – mohl by pracovat v soukromém sektoru, do státního úřadu jako Žid nesměl

• představa manželství ho děsila, 3x zasnouben

• celý život pracoval v pojišťovně

• za života vydáno jen několik povídek, vše ostatní až po smrti – zemřel na tuberkulózu v léčebném ústavu v Rakousku

• vše vydal přítel, spisovatel Max Brod (kulturní organizátor, propagátor L. Janáčka)

dílo:

fantaskní a absurdní svět bez logiky

svět je líčen do nejmenších podrobností

ve většině děl je největším zlem byrokracie – bezúspěšný boj člověka

pesimismus

hlavní postavy nemívají příjmení – všeobecná platnost

Proces – nedokončený román

• 10 samostatných kapitol, pořadí není jasně dané

• hlavní hrdina Josef K. od dne svých 30. narozenin

• čím se provinil? – žil monotónní život, nesnažil se vymanit ze stereotypu, neprojevil odpor vůči procesu

další romány – Zámek, Amerika

Proměna – nejznámější Kafkova povídka

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami, Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující –, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí.

Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.

 

 

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.

Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Jeho pokoj, správný, jen trochu příliš malý lidský pokoj, spočíval klidně mezi čtyřmi dobře známými stěnami, Nad stolem, na němž byla rozložena vybalená kolekce vzorků soukenného zboží – Samsa byl obchodní cestující –, visel obrázek, který si nedávno vystřihl z jednoho ilustrovaného časopisu a zasadil do pěkného pozlaceného rámu. Představoval dámu, opatřenou kožešinovou čapkou a kožešinovým boa, jak vzpřímeně sedí a nastavuje divákovi těžký kožešinový rukávník, v němž se jí ztrácí celé předloktí.

Řehořův pohled se pak obrátil k oknu a pošmourné počasí – bylo slyšet, jak kapky deště dopadají na okenní plech – ho naplnilo melancholií. Co kdybych si ještě trochu pospal a zapomněl na všechny blázniviny, pomyslel si, to však bylo naprosto neproveditelné, neboť byl zvyklý spát na pravém boku, v nynějším stavu se však do této polohy nemohl dostat. Ať sebou házel sebevětší silou na pravý bok, vždycky se zase zhoupl zpátky naznak. Zkoušel to snad stokrát, zavřel oči, aby se nemusel dívat na zmítající se nohy, a přestal, až když ucítil v boku lehkou, tupou bolest, jakou ještě nikdy nepocítil.