PETR BEZRUČ
PETR BEZRUČ
Petr Bezruč (1867-1958)
vlastním jménem Vladimír Vašek
kritický postoj k českým poměrům (podobně jako Machar)
do literatury vstupoval společně s buřiči
napsal jedinou básnickou sbírku
Slezské písně: vznik jádra (54 básní) v roce 1899 (vyprovokováno vážnou chorobou)
-
jednotlivé básně zasílal Janu Herbenovi do časopisu Čas
-
číslo času, kde básně vyšly, bylo zabaveno
-
roku 1909 vyšly básně poprvé knižně
-
postupně doplňoval, většinou nešťastně, dnes se vydává verze z roku 1928
Stužkonoska modrá, Labutinka – intimní lyrika
Slezské písně
Pozn. Slezsko – oblast, kde byli prostí lidé bídačeni, Němci a Poláci utlačovali své zaměstnance, tento region byl velice chudý, zaostalý
časové určení: 2. polovina 19. století
místní určení: Těšínsko, Ostravsko, Opavsko
- soubor sociálních balad
- autor vyjadřuje svoji touhu po spravedlnosti, vyjadřuje se k životu ve Slezsku
(ve Slezsku se mísili Češi, Poláci, Němci a židé)
- Bezruč vystupuje jako bard = mluvčí svého lidu, vyjadřuje pocity všech
- vyzývá ke vzpouře
- využití nářečí
časté motivy:
láska, odnárodňování, lhostejnost Prahy, antika, vzpoura
markýz Gero – symbol útisku chudých
b. Maryčka Magdónova
- vyjadřuje nezájem bohatých k chudým, bídu slezských lidí
b. Ostrava
- horníci musejí velmi těžce pracovat, jeden z nich uvažuje o pomstě a vyzývá k ní
Ostrava
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.
Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce,
z krve mé a z mého potu.
Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.
Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány dřel se jak prve -
máchl jsem kladivem - teklo to v ráz
na Polské Ostravě krve!
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel,
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů,
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!
Maryčka Magdonová
Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.
Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.
Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?
Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?
Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?
Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?
Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?
Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?
V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?
Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?
Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!
Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova,