Která je ta víra pravá?

Se studenty jsme v klasickém díle Dekameron G. Boccaccio rozebírali jeden z jeho textů, které je poměrně dobře známé podobenství – alegorie sporu mezi křesťanstvím, judaismem s islámem, tedy náboženstvími se stejnými kořeny. Smyslem je zodpovědět otázku a současně jí nenachází. Melchisedechova moudrost spočívá právě v tom, že se nesnaží hodnotit jednotlivá náboženství , které z nich je nejlepší. Symbolika je tu zcela jasná, otcem je Bůh, prsten je jeho výjimečný klenot symbolizující víru a jednotliví synové symbolizují národy křesťanské, saracénské a židovský národ. Myšlenkou o podobenství je nesmyslnost sporů ve věci pravé víry, protože není ve schopnostech člověka jeho klenot napodobit.

Zjistil jsem, že mezináboženský spor má svou alegorii již v renesančních klasických dílech, například Dekameron G. Boccaccio (Den první, příběh třetí. V něm babylonský sultán Saladin položil moudrému a bohatému židu Melchisedechovi otázku, kterou víru považuje za pravou, za židovskou, saracénskou nebo křesťanskou.)

„Rozpomínám se, že jsem slýchal – nemýlím-li se – o jednom velikém a bohatém muži, jenž měl před dávnými časy ve své pokladnici vedle velmi drahých klenotů i překrásný a drahocenný prsten, a právě pro tu jeho cenu a krásu si onen muž přál, aby každý měl prsten neustále v úctě a aby prsten navěky zůstal majetkem jeho potomků. Z té příčiny také přikázal, že ten z jeho synů, u něhož se onen prsten najde jako jeho odkaz, má být všemi ostatními považován za dědice a má být ctěn a vážen jako hlava ostatních.

Ten, jemuž byl prsten odkázán, dal stejný příkaz svým potomků a učinil podobně jako jeho předchůdce. Krátce a dobře onen prsten šel z ruky do ruky na ruku mnoha dědiců, až se posléze dostal na prst jednoho člověka , jenž měl tři krásné a ctnostné syny; byli velmi poslušní svého otce a on je proto všechny stejně miloval. Mladíci znali onen obyčej s prstenem, a proto každý z nich usiloval, aby byl všemi ostatními nejvíce ctěn, a každý zvlášť prosil starého otce, jak dovedl nejlépe, aby mu onen prsten odkázal, až bude umírat.

Výtečný muž miloval však všechny stejně a sám nevěděl, kterému ze synů by měl prsten odkázat, a tak ho napadlo – aby uspokojil všechny tři – slíbit ho všem třem. Tajně dal udělat u dobrého mistra ještě dva jiné prsteny, jež se podobaly tomu prvnímu tak, že by i ten, kdo je zhotovil, těžko poznal, který prsten je ten pravý – a před svou smrtí odevzdal tajně každému synovi jeden prsten.

Sotvaže otec zemřel, chtěl se každý syn zmocnit dědictví a poct, a když je začal jeden druhému upírat, vytasili se všichni se svým prstenem jako svědectvím, že jednají spravedlivě. Jelikož se však jeden prsten podobal druhému tak že nikdo nedokázal rozeznat, který je ten pravý, zůstala nerozřešena otázka, kdo z nich je pravý dědic - a je nerozřešena dodnes.

Tak je tomu, pane můj, i s třemi vírami, jež dal Bůh Otec třem národům a na něž jste se mne tázal. Každý věří, že má jeho dědictví, jeho pravý zákon a jeho přikázání, ale otázka, kdo je jeho dědicem, je dosud nerozřešena – jako ta otázka s prsteny.