Kdo byl Přemysl Pitter?
Dobro je nefotogenické, nepodrobitelné sloganu. Křehké a subtilní, ohroženo z jedné strany zlem a z druhé kýčem. Je třeba být dobrý, ale zároveň je obtížné tento stav reflektovat: každé prodlévání u něj a spekulování o něm jako by zpochybňovalo jeho autenticitu. Dobro se neplánuje, prostě se koná. Ze všech těchto důvodů k němu často přistupujeme s ostychem, který nás neopouští ani tam, kde jsou jeho projevy nesporné. Tuto semestrální práci záměrně ponechávám bez úvodu a stránkové navigace,. Lidská duše se při projevech lásky a pomoci také neřídí stanoveným konceptem ani formou.
Jedním z projevů je "případ" pedagoga Přemysla Pittra. Narodil 21.6. 1895 v Praze a zemřel 15.2.1976 ve Švýcarsku.v křesťanské rodině. Jako dobrovolník se zúčastnil první světové války, během níž se stal hluboce věřícím křesťanem a pacifistou. Působil v mnoha humanistických a pacifistických organizacích, např. v Akademické YMCA, v Lize pro lidská práva, zakládal také československou odbočku Hnutí pro mezinárodní smír.
V roce 1924 založil sdružení Milíčův dům, který se podařilo otevřít na Štědrý den roku 1933 v Praze na Žižkově. Zařízení se věnovalo výchově nejchudších žižkovských dětí, které sem docházely po vyučování. Po roce 1937 zde bylo ubytováno na 150 dětí, včetně dětí německých rodičů, kteří museli emigrovat z nacistického Německa. Od začátku nacistické perzekuce Židů byly v domě soustřeďovány také židovské děti. Ty byly ukrývány také v Mýtě u Rokycan, kde byla v roce 1938 otevřena ozdravovna a tábořiště.
Po válce byla činnost Milíčova domu obnovena a pod vedením P. Pittra fungoval do převratu 1948. Tehdy jej převzal Ústřední národní výbor v Praze, který jej v původním duchu provozoval do roku 1950, kdy se stal "družinou". Dnes je zde mateřská škola.
Přední český vychovatel, který ve svém pražském Milíčově domě pečoval o opuštěné děti už od roku 1933, vstoupil do polemiky s rasově a nacionálně rozkastovaným světem za druhé světové války, kdy sháněl jídlo židovským dětem a desítky jich ukryl v zotavovně v Mýtě u Rokycan. Úkol, který na něho čekal po osvobození, byl ještě těžší, protože se při jeho plnění zpočátku nemohl opřít o nikoho, jen sám o sebe. Nerozlišoval mezi tím, jestli zachraňuje českého odbojáře, židovské dítě nebo vojáka wehrmachtu. Bylo mu to jedno. Podle svého přesvědčení, že "všichni lidé jsou bratry", počítal zjara 1945 nejprve s tím, že se postará o židovské děti z Terezína, zachváceného tyfovou epidemií. Využil pro tento plán zmatků revoluční doby, hlavně skutečnosti, že mnozí Němci byli vyháněni ze svých majetků.
Událost, jíž se v létě roku 1945 zapsal do dějin, je známá: bezprostředně po skončení války podnikl ojedinělý idealistický experiment, když soustředil a začal společně vychovávat několik stovek židovských, českých a německých dětí. Svým plánem a hlavně způsobem, jakým jej naplnil, se dokonale vymkl většinovému názoru doby. V čase, kdy byl snad celý svět přesvědčen, že budoucí mírumilovné soužití se odkládá o stovky let a do té doby bude lepší pro jistotu vyhloubit mezi státy několik příkopů, předstoupil Pitter s antitezí: koexistence je možná vždy, opírá-li se o dost pevné mravní principy a lásku především.
Pitter musel být skutečně mimořádnou osobností, když s jedním orazítkovaným papírem v ruce vystrnadil vojáky ze všech svěřených budov. Ale povedlo se mu to - ačkoli v té době nikdo, dokonce ani on sám, nemohl tušit, k jakému účelu budou zámky sloužit. Nad židovskými dětmi dovezenými z Terezína totiž početně brzy převážily děti z německých rodin, Pittrem vyreklamované z českých sběrných táborů.
Akce Zámky byla oficiálně zahájena 26. července 1945 v Lojovicích. Start však neodpovídal očekávání. Pohled na děti, které přijely po dvou a půl měsících pobytu v českém táboře, jejich zachránce šokoval: lékaři, Židovi, který za války prošel Osvětimí a Mauthausenem, se prý chtělo plakat a Pitter sám příštího dne při svém prvním veřejném projevu po osvobození přiznal, že se mu při pohledu na "živé mrtvolky" nechtělo dál žít. Potom se raději vyjadřoval v metaforách: "Vody opadly, ale země je dosud zavalena bahnem a po obloze se honí kupy mračen." Když Pitter po prvním roce "akce zámky" bilancoval, spočítal, že jeho domovy přijaly 673 dětí: z nich 252 přijelo z nacistických koncentračních táborů a 318 z táborů českých. Devět jich zemřelo (jedno české, osm německých); mnohem méně, než Pitter v květnu roku 1945 očekával.
Vysvětlit Pittrovu vnitřní sílu, která způsobila, že nepropadl nenávisti jako tolik jiných, nelze bez zmínky o jeho náboženském přesvědčení. Byl mužem silné protestantské víry. Myšlenky na nacionální odvetu si nemusel zakazovat, protože ho zřejmě vůbec nenapadaly. "Učedník Ježíšův stojí vždycky na té straně, na které stál jeho Mistr, na straně slabých a utiskovaných, na straně trpících. Za nacistické vlády to byli Židé a Češi. Proto jste slýchali z mých úst slova povzbuzení a útěchy trpícím a proroctví pádu násilníků. Dnes znovu mnoho nevinných lidí trpí."
Pittra netěšilo soudit jiné lidi; byl názoru, že úkolem každého je hlavně hledat v sobě dostatečnou sílu k tomu, aby uměl odpouštět. To je přirozeně těžké; pittrovská maxima "milujte své nepřátele" sotva někdy bude přesvědčením většiny. Důležité pro každou dobu je, aby z ní tento hlas úplně nezmizel a princip "oko za oko" se neujal výlučné vlády.
Potíže koexistence
Bylo by však chybou představovat si, že soužití "jeho" dětí mělo idylickou podobu. Židovské děti se sice s potomky nacistů setkávaly v učebnách, při jídle a na vycházkách, ani Pitter však nenašel dost odvahy k tomu, aby je nechal třeba spát ve společných ložnicích. Jedna z "jeho" židovských dívek později na život s Němci vzpomínala: "Chovali jsme se k nim korektně, neubližovali jsme jim, ale mluvit jsme s nimi nedokázali. Oškliví jsme na ně nebyli, víc však asi nebylo v našich silách."
Pittrova nejbližší spolupracovnice Olga Fierzová v memoárech napsala, že židovské děti byly ochotny pomáhat dětem německým - od nich se však žádné zvláštní pomoci nedočkaly. "Německé děti byly nejen dětmi nepřátel, ale ony samy byly zasaženy nepřátelstvím vůči všemu a všem. Po léta vychovávané v pocitu nadřazenosti vůči druhým a nenávisti vůči všem se ve chvíli, kdy se samy dostaly do neštěstí, ztratily rodiče, sourozence, domov, zatvrdily.
České veřejné mínění zaujalo k Pittrovu úsilí obojaký postoj: za péči o české děti ho noviny chválily, za starost o německé ho vinily z plýtvání českými penězi. V květnu 1946 na něho zaútočilo Rudé právo: v lojovickém zámku se válí šedesát malých Němců, kdo zjedná pořádek? Jeho práci sledovalo také pražské ministerstvo vnitra: "Činnost Přemysla Pittera je podle došlých zpráv závadná z hlediska státní bezpečnosti," objevilo se 12. června 1946 v jednom hlášení.
V situaci, v níž by asi téměř každý člověk rezignoval, se Pitter dal do práce; v tom byl podivuhodný půvab jeho postavení. Zaměstnal českou Němku, která dětem začala přednášet o německých dějinách, literatuře a kultuře. Podle dobových svědectví se mezi českými a německými dětmi postupně začala probouzet solidarita, která se projevila třeba při vyšetřování zmíněného ohně: české děti ty německé neudaly, i když mohly. Protože pokus fungoval bez větších excesů, mohlo se v zámcích do roku 1947 postupně vystřídat 810 dětí.
Mnohé z nich brzy potom odešly z republiky: německé byly odsunuty, židovské zamířily do Izraele. Také Přemysl Pitter, z hlediska poúnorového režimu člověk stále méně populární, zvolil v roce 1951 odchod do exilu a pokračování práce v Německu a Švýcarsku. V dalších letech zde hodně chyběl.
Olga Fierzová
Pocházela ze Švýcarska. Byla učitelkou a později sociální pracovnicí. V polovině 20. let se na sjezdu mírové organizace Hnutí za mezinárodní smír setkala s českým pacifistou a sociálním činitelem Přemyslem Pittrem (1895-1976), viz Vesmír 72, 567, 1993/10. Znala se též s R. Rollandem, M. Gándhím, R. Thákurem, A. Einsteinem, M. Buberem, L. Ragazem a řadou dalších pacifistů. Časem se přestěhovala do Prahy, naučila se česky a stala se Pittrovou spolupracovnicí i životní družkou. Plně se podílela na jeho plánech i aktivitách, ačkoli sama se skromně stavěla do pozadí.
Snad je na místě několik vět o tom, jak Pittrova péče o opuštěné děti z doby válečné vznikla. Za války se Fierzová s Pittrem snažili v rámci sociální péče pomáhat židovským dětem, alespoň trochu jim usnadnit jejich osud. Starali se o ně bez ohledu na vlastní nebezpečí. Koncem války Pitter tušil, že se snad některé děti budou vracet z koncentračních táborů a bude třeba se o ně starat. Jako člen sociálního odboru České národní rady pro ně hledal umístění. Kdosi ho upozornil, že se uvolnily zámečky v okolí Prahy. Rychle je získal a pohotově v nich zorganizoval potřebné služby. Sehnal spolupracovníky, většinou studenty a woodcraftery, kteří zprvu pracovali „za byt a stravu“. Opatřil jim lůžka, základní potraviny, léky, prádlo, hygienické potřeby. Vše bylo improvizované, ale první skupiny dětí mohly přijet. Byly nemocné, podvyživené, psychicky zdeptané, úzkostné, zmatené, bez rodin a náhle se ocitly v novém zámeckém prostředí, kde je čekalo plno péče. (Mnoho zkušeností z té doby popsala již Olga Fierzová v knížce Dětské osudy z doby poválečné, která u nás vyšla nejprve samizdatově, oficiálně byla vydána až r. 1992.)
Při četbě vzpomínek 23 žen a mužů je nápadná shoda v tom, jaký význam přikládají poválečnému pozitivnímu zážitku. Bylo to pro jejich život cosi jedinečného, neopakovatelného. V psychoterapii se mluví o korektivní zkušenosti. Ukazuje se, že následky minulých traumatizujících zážitků lze zvládnout kladnými emočními prožitky. V Pittrových zařízeních to bylo zřejmě umocněno intenzitou zážitků kontrastujících s dříve prožitými hrůzami: náhlá změna života, péče o tělo i duši, program, laskavost, řád, modelové osobnosti nejen pečovatelů, ale i kuchařek a zahradníků - postavy jedinečné, na něž se nezapomíná a jimiž člověk později poměřuje sebe i jiné. K pozitivním zážitkům přibyla zkušenost, že traumata mohou být překonána setkáním s láskou, dobrou vůlí a starostlivou péčí. Nerozhodovala kvalifikace či vzdělanost personálu, rozhodoval jejich vztah k dětem, soucit a schopnost vcítění do jejich stresů i zátěží. Všichni se k nim chovali laskavě, třeba i neuvědoměle jim nahrazovali ztracené domovy a vraceli ztracené jistoty. Děti získávaly nové zkušenosti a s nimi i dobrý základ pro postupné vyhasínání patologických reakcí a pro poznání, že existuje i jiný svět než ten, s nímž se setkávaly v koncentračních táborech. Přínosem bylo také soužití ve skupinách, jež zřejmě snižovalo pocity silné izolovanosti. To vše můžeme vyčíst z Kohnových záznamů, které nám předložil. Hodně se v nich píše o posttraumatickém syndromu a o jiných těžkých poškozeních člověka v extrémních zátěžích. Praxe citlivých a zanícených vychovatelů Fierzové a Pittra předběhla poznatky dnešní doby. Kolik takových lidí by bylo dnes třeba v Bosně, Kosovu, Čečensku, v uprchlických táborech či mnoha dalších místech?
Stručně ještě o dalších osudech Fierzové a Pittra. Do dětských domovů přijímali záhy i děti německé, které se za války ztratily, neměly rodiče či byly bez pomoci v často krutých poměrech táborů pro Němce před vystěhováním. I o ně pečovali s přesvědčením, že děti nemohou za své rodiče, že každé dítě potřebuje pomoc a výchovu k přátelství. Přes velké potíže se podařilo spřátelit v novém prostředí děti židovské, české, německé i polské - tedy spřátelit děti nepřátelských rodičů. I to je nesmírně cenná zkušenost, která má co říci například k dnešním úvahám a sporům o česko-německé vyrovnání.
Po r. 1948 nebyl Olze Fierzové při její návštěvě Švýcarska povolen návrat do Čech a později musel emigrovat i Pitter. Po léta pracoval v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Tisíce uprchlíků čekajících na povolení k vystěhování, bez práce, často demoralizovaných ztrátou naděje a smyslu života - a mezi nimi Pitter.
Pavlu Kohnovi patří poděkování za pozoruhodnou knihu. Přináší svědectví lidí, kteří prošli utrpením a nepřijali myšlenku pomsty. Možná to bylo právě proto, že se v kritické chvíli setkali s péčí a ochotou pomáhat. Je to dokument o velké naději, že nad zlem lze zvítězit pomocí výchovy nové generace. Nejde o strohou literaturu faktu, ale o jakousi mozaiku lidských osudů ve druhé a třetí třetině 20. století a také o poučení, jak je možné překonávat těžké újmy. Nevíme přesně, co vše při tom hrálo roli - dobrý základ z rodiny, víra, touha přežít, souhra šťastných náhod, duševní či tělesná odolnost, setkání s mimořádnými osobnostmi, nápravná zkušenost či souhra mnoha dalších momentů. Zůstane to asi tajemstvím, které podle Kohna není z tohoto světa, ale poselství jednotlivých výpovědí svědčí o tom, že síla bezmocných může být bezmezná.
Kohnova kniha není jen tichou oslavou lidské odolnosti, ale v prvé řadě připomenutím, že ve skeptickém 20. století, plném malicherností, zlé vůle, ba i celosvětových konfliktů, žili lidé duchovní. Pomáhali dětem s naprostou samozřejmostí, nepodléhali veřejnému mínění a bez nároků na odměnu se starali o děti, a tedy o jejich budoucnost. Možná se ozve skeptický komentář: Pomohli několika stovkám dětí, které přežily válku, ale desetitisíce či statisíce odešly ze života bez pomoci. Na mysli vytane myšlenka A. Huxleyho, že duchovní lidé nemohou řídit věci lidské, ale mohou napravovat alespoň některé omyly vládců.
Četba o životních osudech prostých lidí, kterou zprostředkoval P. Kohn, je četbou o naději.
Rekapitulace (úryvky ze vzpomínek
Konkrétně to proběhlo tak, že nás odvezli na zámek Štiřín u Prahy, kde nás vlídně přivítali, pěkně ubytovali a dávali nám dobré jídlo. Zde jsem se poprvé setkal s Přemyslem Pittrem a zrovna při takové dost zvláštní příležitosti: nějak jsme se s kamarády hádali, šťouchali a křičeli na sebe, snad jsme také ještě neměli nervy docela v pořádku. A najednou se v našem pokoji nebo už nevím, kde to bylo, objevil takový vlídný, seriózní pán a klidně, s porozuměním, ale důrazně nám vysvětlil, že lidé na sebe mají být hodní, mají si věci vysvětlit, aby si navzájem porozuměli a pochopili, co jeden od druhého chce - a nemají na sebe hulákat. Bylo to tak přesvědčivé, až jsme se za své chování zastyděli. Také jsme se tam naučili tancovat českou besedu, zúčastnili se různých besídek a programů a sami některé připravovali, chodili se koupat, na vycházky, na výlety. Bylo to všechno velice idylické, bez starostí o budoucnost. Smysl téhle své štiřínské životní epizody vidím v tom, že se nás tam pokusili zbavit onoho šoku, který jsme jako děti prožili v koncentračních táborech, uklidnit nás, vrátit nám víru v lidské dobro a teplo, kterou jsme v uplynulé době nadobro ztratili, a připravit nás na budoucnost. U mnohých z nás se jim to podařilo.
Jehuda Huppert, s. 29-30)
Otevřel se mi nový svět. Poznal jsem nové prostředí, nové lidi, nové myšlenky, přestal se zabývat tím, co jsem prožil. Učili jsme se anglicky, zpívali české písničky, jezdili jsme do divadla, byli tam na nás hodnější, než kdybychom byli jejich vlastní rodina: Olga, Přemysl Pitter, doktor Vogl, doktor Adler, Toník, Bětka...
(Josef Kapel, s. 84)
Na zámcích jsme se dorozumívaly německy. Olga Fierzová i Přemysl Pitter uměli německy velice dobře. A byli to ohromní lidé, jakých není mnoho. Přemysl byl pro nás jako otec, co říkám otec, to byl pro nás Bůh, více než Bůh. A Toník se svou paní byli také moc milí, jenže jsem se s nimi nemohla tak dobře dorozumět. A ještě se pamatuji na Zdeňka. Byly jsme tam tehdy jediné Němky, nežidovské německé děti přišly až později anebo byly někde jinde, kontakt s nimi jsme neměly.
(Shoshanah Korman, s. 90)
Závěrem
O Přemyslu Pitterovi jsem poprvé slyšel na přednášce na Vzdělávacím institutu aplikované psychologie. Zaplavilo mne potěšení a radost i dojetí, že se naplňují slova náboženských textů, kdy v nejtěžších dobách dojde v lidské společnosti k projevům božské přirozenosti. Jedno mě blízké „náboženství“ v Asii pojem Boha nepopisuje ani nepotlačuje, ale popisuje výše zmíněnou božskou podstatu lidské duše. Věděl jsem, že se Bůh nemůže před nikým zjevit jako externí objekt, ale že je to velmi hluboká vnitřní zkušenost mimo všechny známé pojmy. Činy Přemysla Pittera, Olgy Fierzové a jejich spolupracovníků již nežijících i těch, kteří pracují mezi námi….. to je Ono.
Odkazy:
Literatura:
-
Pavel Kohn: Kolik naděje má smrt, L. Marek, Brno 2000.
-
Přemysl Pitter: Na předělu věků, Kruh přátel duchovní obrody, 1959.
-
Přemysl Pitter: Nad vřavou nenávisti, Kalich, Praha 1996.
-
Přemysl Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy, Kalich, Praha 1995.
-
Přemysl Pitter: Život pro druhé, Paseka, Praha-Litomyšl 1998.
-
Tomáš Pasák: Život Přemysla Pittera, Ústav pro informace ve vzdělávání, Pedagogické centrum J. A. Komenského, Praha 1995.
-
Olga Fierzová: Dětské osudy z doby poválečné, Spolek přátel mládeže a družstva Milíčův dům, Praha 1992.
-
Olga Fierzová: Přemysl Pitter a jeho dílo, in: Nad vřavou nenávisti, Kalich, Praha 1996.
Mystika křesťanství, 1921; Chelčický, Tolstoj, Masaryk, 1931; Slovo Boží dětem, 1947; rozhlasové projevy: Domovu a exilu, Londýn 1956, Oheň na zemi, Hamburk 1957, Na předělu věků, Mnichov 1959, Modlitby, Norimberk 1959; Základy náboženského života, Mnichov 1957; Schuld und Sühne. Vom Zusammenleben der Tschechen und Deutschen in den böhmischen Ländern (výbor z přednášek, projevů a statí k českoněmecké otázce), 1965; Geistige Revolution im Herzen Europas. Quellen der tschechischen Erneuerung, Zürich – Stuttgart 1968 (čes. Duchovní revoluce v srdci Evropy. Pohled do dějin českého národa, Curych 1974, 1995); Unter dem Rad der Geschichte. Ein Leben mit den Geringsten, 1970 (čes. Nad vřavou nenávisti, 1975); Lidskost bez hranic, 1995.
H. Mejdrová: P. P. – člověk a doba, KřR 1992; P. P. Život a dílo, 1994; Jaroslav Pitter: Pacifismus – vedoucí idea v životě P. P., KřR 1994; A. Holendová, E. Rudolfová: doslov in Duchovní revoluce v srdci Evropy, 1995; T. Pasák: Život P. P., 1995; P. Kohn: Můj život nepatří mně. Čtení o P. P., 1995; J. Štěpán: Svědectví lidskosti P. P., Telegraf 21. 1. 1995; T. Pasák: Posel lásky a tolerance, Svobodné slovo 11. 3. 1995; J. Vančura: Český světec našeho století, Listy 1995; M. Horanský: Humanita jako jediný recept na bolesti našeho světa, LN 22. 6. 1995; J. Š. (grafonym): 100 let od narození P. P., J. Šimsa: Svatost u P. P., M. Šimsová: P. P. a J. L. Hromádka, KřR 1995; ČF ve 20. století, 1995.