JAZYKOVÝ A LITERÁRNÍ ROZBOR UMĚLECKÉHO TEXTU
JAZYKOVÝ A LITERÁRNÍ ROZBOR UMĚLECKÉHO TEXTU
Literární druhy:
lyrika - básnictví vyjadřující subjektivní pocity, nálady autora; nemá děj
epika - má děj, příběh, určení, časové a příčinné souvislosti – vypovídá o skutečnosti
drama – příběh je vyprávěn pomocí dialogů a monologů – napodobuje skutečnost
Literární druhy splývají s pojmy poezie, próza a drama.
V rámci literárních druhů se vymezují literární žánry:
lyrika: píseň, elegie, epigram, epitaf, óda, pásmo, sonet (= znělka)
epika: podle rozsahu se dělí na velkou, střední a malou
velká: román, biografie, autobiografie, epos, kronika (= letopis)
střední: báje, pověst, pohádka, legenda
malá: bajka, povídka, novela
lyricko-epické žánry: balada, romance, poema (= básnická povídka)
drama: komedie, tragédie, činohra, muzikál, opereta, opera,...
Umělecký styl = poezie, próza, drama
Jazykové prostředky = záleží na době vzniku díla a na autorovi
- jsou to všechny vrstvy češtiny, ale méně nespisovná čeština (obecná, dialekt, slang), expresivní a vulgární výrazy, nejvíce se používají citově zabarvená slova, knižní výrazy, poetismy + tropy
TROPY
= obrazná pojmenování
metafora - přenesení významu mnohoznačného slova na základě vnější podobnosti (např. kapky rosy = slzy)
personifikace - zživotnění, je to druh metafory, znamená přenášení vlastností lidí na věci nebo na zvířata (hlavně schopnosti něco dělat - např. slunce se usmívá, ...)
metonymie - přenášení významu na základě vnitřních souvislostí dvou věcí
synekdocha - druh metonymie, záměna části za celek (např. nepřišla ani noha)
epiteton - básnický přívlastek, pojmenovává vlastnost primárně obsaženou ve jménu, bývá zbytečný - zdůrazňuje onu vlastnost (bílý sníh, šedý vlk, ...)
přirovnání - pomocí jako, ...
euferismus - zjemnění nepříjemné věci formou opisu (např. až odejdu = až umřu)
dysfemismus - záměrné zhrubění, neutrální věc řekneme hrubě až vulgárně (např. až chcípne = až umře)
oxymoron - záměrné nelogické spojení dvou slov, jejichž významy se vylučují, má zdůraznit vlastnost (např. živá mrtvola)
ironie - užití slova v opačném významu větné prostředky (zesílená ironie = sarkazmus)
alegorie, jinotaj – symbolický obraz nebo příběh; způsob nepřímého literárního nebo výtvarného vyjádření myšlenek, obecných pojmů a událostí, většinou za pomoci smyslově názorných obrazů. K nejstarší alegorii patří bajka.
hyperbola = nadsázka – druh tropu; pojmenování expresívně zveličující určitý rys nebo jeho vlastnost. Používána zejména v satirické literatuře (J. Hašek: To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let!)
FIGURY
- vznikají opakováním slov, užívají se v próze i poezii
epizeuxis - opakování jednoho slova těsně za sebou (např. jede, jede z lesa pán)
anafora - opakování jednoho slova na začátku veršů nebo vět
epifora - opakovaní slova na konci veršů nebo vět
epanastrofa - opakování jednoho slova na konci jednoho a začátku druhého verše
ZVUKOVÉ PROSTŘEDKY
eufonie - libozvuk (založen na hromadění samohlásek ve verši nebo větě)
kakofonie - nelibozvuk (hromadění sykavek)
paronomázie - hromadění slov se stejným kořenem slova
onomatopoie, zvukomalba - napodobení zvuků slovy, větou, celým veršem: Nad ouvalem sova houká (F. L. Čelakovský).
KOMPOZICE LITERÁRNÍHO DÍLA
fabule - přirozený sled událostí, smyšlený příběh, popř. jednotlivá příhoda, která se realizuje v díle prostřednictvím syžetu. Fabule se obyčejně rozvíjí uvedením osob (postav), navzájem spjatých zájmy nebo vztahy.
syžet, sujet – 1. dějové schéma dramatického díla; systém, jímž jsou komponovány situace, události a konflikty postav, vyplývající z jejich vzájemných vztahů a jednání; 2. děj, námět.
gradace, stupňování, zesilování; druh stylistické figury; uspořádání slov či slovních spojení blízkého významu tak, že se jejich účinek buď zesiluje (klimax: tu zní, tam volá a burácí všady), nebo zeslabuje (antiklimax: řítí se, pádí, běží).
pointa, vtipný, překvapující závěr vyprávění; hlavní myšlenka anekdoty, závěru básně (nebo jiného literárního útvaru), filmu a podobně.
motiv - nejjednodušší tematická jednotka uměleckého díla; základní tematický prvek. V hudbě nejmenší samostatný útvar; na rozdíl od figury obsahuje hudební myšlenku. Rozlišuje se motiv hlavní, vedlejší, dynamický, statický a volný.
VERSOLOGIE
versologie, nauka o verši; odvětví literární vědy zabývající se teorií a historií verše (metrika, strofika, prozódie).
rytmus, záměrné uspořádání zvukových prvků, které se pravidelně opakují v každém verši a vytvářejí tak metrický (rytmický) impuls.
stopa, jednotka metra; seskupení slabik s jedním metrickým důrazem (iktus) a další slabikou nebo slabikami (arze) nedůraznými. Podle přízvučnosti se rozdělují stopy v sylabotónickém verši na trochej, jamb, daktyl apod. V časoměrném verši jde o rozdělení podle hláskové délky.
rým, zvuková shoda slov na konci rytmických řad (verš, poloverš); má funkci eufonickou (působí libozvučně), rytmickou (zdůrazňuje hranice veršů nebo půlveršů), sémantickou (významovou) a strofickou (váže verše v dvojverší a strofy).
rým se rozlišuje podle vzájemného postavení (střídavý a-b-a-b, sdružený a-a-b-b, obkročný a-b-b-a, přerývaný a-b-c-b), podle přízvuku (na předposlední nebo poslední slabice), podle počtu shodujících se hlásek (úplný, neúplný). Nejčastější rým je koncový, méně častý vnitřní (na konci půlverše)
KNIŽNÍ JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY
- užívají se jen v literatuře, mají charakter intelektuálské mluvy, pociťují se však jako zastaralá - např. líce, ...
Archaismy:
- slova zastaralá, užívají se v umělecké literatuře k dokreslení dobové atmosféry
- mají často obsah známy, přestalo se jich užívat, ale význam dokážeme odhadnout nebo ho známe
- např. kukla, suknice, ...
Historismy:
- slova pojmenovávající zaniklou skutečnost
- mají povahu odborných výrazů (termínů) - užívají se také v beletrii (historická próza) nebo odborných textech
- např. palcát, slojíř, ...
Neologismy:
- nově vzniklá nebo přejatá slova, které se cítí jako zvláštní a nová
- v beletrii u některých autorů - např. Hrabal (krasosmutnění, pábitelé, ...)
Přechodníky:
- polovětné vazby, užívají se v odborném stylu ke zkrácení textu, nebo v historické beletrii k archaizaci textu
- přítomný - koncovky: -a, -ouc, -ouce
-e, -íc, -íce
- minulý - koncovky: -v, -vši, -vše
-, -ši, -še
ODCHYLKY OD PRAVIDELNÉ VĚTNÉ STAVBY
(hlavně u prózy)
anakolut - vyšinutí z větné stavby mísením dvou vazeb
elipsa - výpustka, vypuštění důležité části textu, většinou přísudku (např. my o vlku a vlk za dveřmi - chybí přísudek je)
aposiopese - neukončená výpověď, značí se “...”, má přinutit k úvaze
vytčený nebo samostatný větný člen - k zdůraznění, oddělují se čárkou před větou
polysyndeton - nadbytečné užívání spojek
asyndeton - vynechávání spojek
zeugma - sloveso má několik předmětů, ale ve skutečnosti se vztahuje k jedinému
osamostatnělý větný člen - slouží ke zvýraznění výpovědi
apostrofa - řečnické oslovení něčeho neživého, nepřítomného
řečnické figury
- řečnická otázka
- řečnická odpověď (překvapivá)
uplatnění řeči
- autorská řeč
- řeč postav
- monolog
- dialog
- vnitřní monolog
- řeč přímá
- nevlastní přímá řeč (bez uvozovek)
- řeč polopřímá - přechodný jev nebo spojení řeči postavy a autora
- nepřímá řeč (použití vedlejší věty)
Dále viz rady a tipy k maturitě.