Jak se správně učit a nejen na maturitu
Metoda PQRST
Za pěti písmeny se ukrývá vcelku zdařilá učební metoda, kterou zmiňuje paní Atkinsonová ve své čerstvě vydané knížce.
P jako "preview" odkazuje na rychlé zběžné přelétnutí textem. Všimneme si nejdůležitějších témat a způsobů, jakými jsou uspořádány.
Potom následuje fáze Q, "questions", což je jakési tázaní se po nejhlavnějších myšlenkách. Někdy pomůže sepsat si otázky, které se člověku vynoří v hlavě ještě předtím, než si samotný text důkladně přečte. Možná to dokonce budou ty, které nám položí pedagog u zkoušky. Zatíženi váhou detailů můžeme učivo často vnímat jinak, než když jsme o tom ještě nic nevěděli. Během učení také můžeme ztratit nad látkou nadhled.
Poté následuje R jako "reading", tedy čtení. Pečlivé a podrobné, s důrazem na klíčové myšlenky a údaje.
S značí "self-recitation", opakování (nejlépe nahlas) vlastními slovy, kde zjistíme, zda-li jsme vůbec schopni látku přetavit do mluvené obecné řeči.
Studijní maraton uzavírá fáze T s mezinárodním významem "test", neboli zkouška, kdy si zkusíme propojit jednotlivá fakta na různých místech učebnice a hledáme vztahy mezi nimi. Když to funguje, vyhráli jsme.
Jděte na to kreativně
I přes zajímavý název je metoda PQRST jen jakýmsi složitějším systémem, který pravděpodobně stejně (alespoň z části) všichni studenti využívají.
Při učení ale není na škodu kreativní duch, který zpříjemní interval mezi ranní a odpolední studijní kávou.
Když jsem se učil hlavní města světa, skládal jsem si na ně básničky. Díky tomu se mi nepletla a mnohé z nich se mi v hlavě vybavují ještě stále ve verších.
Jejich výpovědní i umělecká hodnota je sice sporná, nicméně splnily své poslání: můj mozek odolný vůči dlouhodobým vědomostem přinutily jednou provždy si něco zapamatovat. Totéž například jazyky, dějinná a literární fakta, právnické a filosofické pojmy
Příklad: "Nepál není pro srandu, když lezu do Káthmándu." Nebo: "V Santiagu z dlouhé chvíle, ošidil jsem děvče čilé."
Vylodění na G5
Jsou také studenti, kteří si namísto poznámek kreslí diagramy a různým způsobem ilustrují učebnice nebo sešity. Kamarád se učil dějiny první a druhé světové války pomocí šachovnice. Různobarevné figurky pak přesouval podle vývoje situace na frontě. Když mi to předváděl, cítil jsem se tak vtažen do děje, že si dodnes živě pamatuji vylodění spojenců v Normandii na G5.
Smějte se štěrbině
A konečně, když jsme se na anglické fonetice z diagramu znázorňujícího průřez lidskou hlavou měli učit jednotlivé orgány, měli jsme je komentovat s obdivem a patosem. ("Jééé, podívej se na tu hlasivkovou štěrbinu! No není nádherná?") Smysl takovéhoto cvičení spočívá v emocionální investici, protože zapojení (i když předstíraných) emocí se nakonec odrazí v míře schopnosti něco si zapamatovat. A nakonec to byla vcelku zábava.
Cedulkový systém
Začít se učit anglicky, japonsky, rusky nebo arabsky vyžaduje nemalé úsilí a schopnost chtít se učit. Znaky a podivuhodná písma nám samy od sebe do hlavy nepolezou, jedině že jim v tom pomůžeme.
Kartičková metoda poslouží zvláště, když do školy dojíždíme na několik přestupů a nedobrovolně se stáváme posluchači rozhovorů o receptech na křehké kuře se zeleninou nebo problémech se sháněním bot ke svatebním šatům. Ideální jsou staré vyřazené papírové vizitky. Od souvislého textu v knížce nás každou chvíli někdo vyruší. U zubaře pravděpodobně taky nebudeme s to soustředit se na dobu delší než pět minut. Původ kartičkové metody hledejme ve vtipu o tom, jak zabavit blondýnku na celý den: Podstrčit jí do rukou papír, na němž bude z obou stran napsáno: otočit.
Funguje totiž na stejném principu. Na jednu stranu kartičky napíšeme slovo, případně znak, který ho představuje, a na druhou jeho význam. Otočením lístku si vždy ověříme, zda-li odpověď nebo představa, jež se nám v mysli vynořila, je správná. Nejen že se naučíte jazyk, ale třeba fyzikální veličiny, literární směry... fantazii se meze nekladou.
Vytapetujte si
Pokud máte k dispozici byt a tolerantní spolubydlící a potřebujete se třeba naučit chronologii vydaných zákonů, napište si každý na osobitý lísteček z jedné strany a očíslujte je. Potom je nalepte na různá místa v bytě - například na zrcadlo, botník nebo lednici a snažte se propojit si význam zákonu s místem, na kterém jste ho vyvěsili. Samolepící tapeta na zdi, na níž se dá psát jako na bílou tabuli, je k nezaplacení. Musíte počítat s tím, že až ji budete snímat ze zdi, budete muset vymalovat.
Také se snažte zautomatizovat si pohyb od místa jedna k místu dvě... Při učení se vám tímto mechanickým pohybem zlepší schopnost pamatovat si následnost. "Od zrcadla ke květináči na čínskou růži" se pamatuje určitě mnohem rychleji než pouhá data a názvy zákonů.
Kolik ještě zbývá?
Jakým způsobem si studenti rozvrhují čas a jak dlouho se připravují na zkoušky? Do značné míry to závisí na oboru studia. Právníci nejčastěji dělí učivo na stránky v knize a přepočítávají obtížnost zkoušky na dny (Logika rovná se jeden den. Státnice rovná se tři až pět týdnů).
Medici parcelují zkoušky na významové celky typu "lebka" nebo "dávení". Matematici měří náročnost zkoušky v řádcích - studium jedné řádky trvá možná tolik, kolik jedna právnická stránka.
Na filozofických fakultách mnohdy nikdo přesně neví, jaký je vlastně obsah učiva, a proto se nedá objektivně rozdělit. Možná by se dalo dělit na počty přečtených titulů ze seznamu povinné a doporučené četby. Filozofa, který by tento plán splnil na sto procent, ale nenajdete.
Ranní ptáčata a noční sovy
Sedm psychologů z osmi by se pravděpodobně shodlo na tom, že je důležité poslouchat vnitřní hodiny. Učit se hned po obědě nebo ve stavu úplné vyčerpanosti není příliš moudré a ani efektivní.
U přidělování kolejí snad budou jednou brát ohled i na různorodé biorytmy vysokoškolských studentů a uvědomí si, že pohled na spící spolubydlící může, ale také nemusí motivovat k učení.
Jednotný návod na efektivní učení asi neexistuje. Proti hlouposti lze bojovat pouze vlastními silnými stránkami a vynalézavostí. Je to boj s časem a mnohdy i se sebou samým. K dobré známce se totiž ještě pořád lze dopracovat "třetinovým" systémem.
Některé známé techniky učení
Psychologové tvrdí, že si snáze zapamatujete věci, které si podvědomě představíte. Pokud jste již zcela soustředěni, není problém si při učení představovat věci související s tématem. Někdo se toho víc naučí psaním. Jiný se učí v pyžamu v posteli. Nikdo ještě nevymyslel přesná pravidla, kterých se při učení držet. Nikde není napsáno, zda se lépe učí ráno nebo večer.
Metody ukládání do paměti
TŘI STÁDIA PAMĚTI:
kódování (uložení důležitých informací do paměti), následuje
uchovávání (podržení v paměti - představte si pod pojmem něco konkrétního) a konečně
vybavování (opakování je matka moudrosti).
Většina informací, které během života člověk získá, se ukládá do pracovní paměti. Ta slouží jako prostor pro mentální operace a je jakousi přestupní stanicí k dlouhodobé paměti. Nově příchozí informace a čas vytěsňují ty starší a tak probíhá přirozený proces zapomínání. K přenosu do dlouhodobé paměti může docházet například opakováním. Dlouhodobou pamět si můžete cvičit například vybavováním krátkých zpráv, které jste viděli včera večer v televizi.
Jednou z nejznámějších technik pro uložení do dlouhodobé paměti je metoda PQRST. Její název je odvozen od počátečních písmen Preview (přehled), Question (otázka), Read (čtení), Self-recitation (opakování) a Test (zkouška).
V první etapě si projděte učební materiál - získejte základní představu o tom, co se budete učit. Tady byste měli věnovat speciální pozornost nadpisům a stručným souhrnům na konci kapitol. Studenti si během první části této metody zorganizují učivo.
Druhou (otázka), třetí (čtení) a čtvrtou (opakování) etapu je možno použít u každěho většího oddílu kapitoly v průběhu čtení. Do otázek si převeďte názvy oddílů a pokuste se na ně odpovídat v čtecí části. Při opakování si vybavte hlavní myšlenku. Já osobně si myslím, že je to dobrá metoda, když si na ni zvyknete.
Známou metodou učení je SQ4R. Ta by se vám už podle názvu měla zdát rozhodně lepší, ne protože ji vynalezli Američani, ale proto, že je pro většinu populace funkční.
Zapamatovat si ji můžete podle krátkého schématu:
SURVEY prozkoumání
QUESTION ptaní se
READ - čtení
REFLECT - přemýšlení
RECITE - hlasité opakování
REVIEW rekapitulace
Je vhodné učit se to, čemu rozumíme. Doporučuje se také studovat bezprostředně poté, co jste byli seznámeni s novou látkou. Důležitost se klade na pravidelnost učení a vzájemné zkoušení třeba se spolubydlícím. Doufám, že vám bude některá metoda užitečná. Pokud jste tak ještě neudělali, tak se začněte včas učit. Přeji vám hodně štěstí.
Ve světě tak rychlém a plném informací jako je ten náš každý z nás, od dětí ve školkách přes studenty na kolejích až po pracující dospělé, potřebuje vědět, jak se správně učit. Ukazuje se, že většina z nás nepoužívá ty techniky učení, které se podle vědy osvědčují jako nejvíce efektivní. Ještě horší je, že podle výzkumů ty nejčastěji námi používané techniky, jako je opakované čtení a zvýrazňování, patří naopak mezi ty nejméně efektivní.
Vědecká literatura hodnotí tyto techniky po desítky let a na toto téma vyšlo přes tisíce článků. Jedná se o příliš široké a komplexní téma pro jakéhokoli průměrného rodiče, učitele nebo zaměstnance, aby se jím probral. Naštěstí nám tým pěti předních psychologů usnadnil práci. V obsáhlé zprávě vydané dříve tohoto roku Asociací Psychologické Vědy (Association for Psychological Science), její autoři vedení profesorem z Kentské Státní Univerzity Johnem Dunloskym důkladně zkoumají deset učebních taktik a na základě nashromážděných důkazů jim udělují hodnocení podle výše jejich užitečnosti. Tady je rychlý přehled závěrů zprávy:
Ty nejhorší
Zvýrazňování a podtrhávání vede na seznamu nejméně efektivních technik. I když na ně často narazíme, studie u nich neprokazují jiné výhody než u obyčejného opakovaného přečtení textu. Část výzkumu dokonce naznačuje, že podtrhávání se může stavět do cesty procesu učení. Strhává pozornost na jednotlivá fakta, a tím znesnadňuje utváření spojitostí a závěrů. Skoro stejně špatnou technikou je opakované čtení. V praxi na něj velmi často narazíte. Má ale mnohem menší efektivitu než řada dalších technik, které se vám nabízejí. Sumarizování nebo zápis hlavních bodů obsahu textu může fungovat tomu, kdo dobře ví, jak na to. Přesto existují lepší alternativy, do kterých můžete investovat svůj čas na studium. Zvýrazňování, podtrhávání, opakované čtení a sumarizování byly autory zařazeny mezi techniky s nízkou účinností.
Ty nejlepší
Na rozdíl od známých praktik, jakými je zvýrazňování nebo opakované čtení, učební přístupy s nejlepšími výsledky nejsou příliš známé mimo psychologické laboratoře. Jako velmi účinné se jeví postupné rozprostíraní učení v čase. Tato taktika zahrnuje rozprostření vašich studijních sezení v čase oproti učení se na jeden zátah. Nadrtit se informace na poslední chvíli vám možná umožní zvládnout test nebo schůzku, ale obsah z paměti poté velmi rychle zmizí. Mnohem efektivnější je ponořovat se do studijního materiálu v pravidelných intervalech. Čím déle si chcete informaci pamatovat, ať už je to dva týdny nebo dva roky, úměrně tomu by měl být delší časový interval.
Druhou, vysoce doporučovanou učební strategií, je cvičné testování. Přesně tak, další testy. Jen tyhle nejsou na známku. Výzkum ukazuje, že už samotný akt vyvolávání informací v mysli posiluje vědomosti a napomáhá jejich budoucímu vyvolání. I když cvičné testování není až tak rozšířenou praxí (přestože ji její výsledky jednoznačně podporují), je tu jedna známější podobná technika: používání kartiček. Kartičky dnes mohou reprezentovat digitální aplikace jako Quizlet, StudyBlue neboFlashCardMachine (populární je i Anki, pozn. editora). Jak rozprostírání učení do času, tak i cvičné testování, byly zařazeny mezi techniky s vysokou účinností.
Ten zbytek
Zbytek technik, hodnocených Dunslokym a jeho kolegy, zapadl někam mezi. Nejsou úplně k ničemu, ale ani ne moc efektivní. Takové techniky zahrnují mentální imaginaci neboli vytváření obrázků na zapamatování textu (vyžaduje to příliš mnoho času a funguje jen u textu jdoucím v ruku v ruce s obrázkem), rozvíjející vyptávání neboli pokládání sobě samému otázku „proč“ v průběhu čtení (je to vcelku otravné, něco jako když vás vaše čtyřleté dítě neustále tahá za rukáv), vlastní vysvětlení neboli donucení se vysvětlit do detailu obsah textu místo pouhého pasivního čtení (tady efektivita záleží na kompletnosti a přesnosti vašich vysvětlení), přerušovaná praxe neboli promíchání různých druhů témat k učení (neexistuje mnoho důkazů podporujících užitečnost této metody vyjma motorických činností) a v neposlední řadě slovní mnemotechnické pomůcky neboli spojování nových slovíček cizího jazyka s podobně znějícími českými slovy.
Tak například anglické slovo „save“ znamenající někoho zachránit nebo ochránit před něčím si můžete spojit s českým slovem „sejf“ znamenajícím trezor. V mysli si pak vizualizujte někoho, jak se běží zachránit před nebezpečím do obřího sejfu, a už význam slova jen tak nezapomenete. Dá to ale dost práce na to, že se tak naučíte jen jedno slovo.
Všechny tyto techniky byly Dunloským a spol. označeny jako „středně“ až „málo“ užitečné ať už pro nedostatek důkazů pro doporučení, nebo zkrátka nejsou dobrou časovou investicí. Pokud chcete rozšířit rámec svého učení, zahoďte zvýrazňovače a radši si začněte vyrábět kartičky.