16.03.2020 18:12

Česká poezie mezi dvěma světovými válkami

Tvoří absolutní vrchol českého národního písemnictví.

Měla dvě základní linie:

a) proletářské básnictví
b) avantgardní linie

Proletářské umění

Bylo vytvořeno skupinou autorů sdružených v Devětsilu, který byl založen na sklonku roku 1920 /Wolker, Seifert. Biebl, Hora, Hořejší/. Spojovala je myšlenka revoluční proměny kapitalistické společnosti na společnost socialistickou. Z toho vyplývaly základní programové požadavky: sociální angažovanost tvorby, princip kolektivnosti, vytvoření literárního typu hrdiny z dělnického prostředí, dynamický realismus schopný zachytit proměny doby.Toto programové vymezení dost svazovalo tvořivou individualitu, proto byly zásady proletářské poezie záhy opuštěny.

Jiří Wolker /1900-1924/

narodil se v Prostějově, vystudoval gymnázium
byl náruživý sokol a skaut /Táborový deník šestnáctiletého Jiřího Wolkera byl vydán knižně/
byl všestranně nadaný: literárně, hudebně i výtvarně a již jako středoškolák publikoval ve studentských časopisech, po příchodu do Prahy studoval na otcovo přání práva, současně však navštěvoval přednášky na filozofické fakultě
záhy onemocněl tuberkulózou a ačkoli se léčil v Jugoslávii a ve Vysokých Tatrách, této chorobě roku 1924 podlehl

Host do domu /1921/

básnická sbírka
pokorný pohled na svět, láska k lidem, soucit s chudými a trpícími, lyrizace všedního dne a prostých věcí /Poštovní schránka, Věci/ , některé verše jsou chlapecky naivní: „Ach věřte jen, a věřte celou duší, a vírou svou i slunce unesem.“ Především se však v jeho verších projevuje potřeba lidské družnosti: „Svých oken na noc nezastru a neschýlím svou skráň. Snad někdo v noci podá mi sesterskou dlaň.“ Až v závěrečné básni Svatý Kopeček /vliv Apollinairova pásma/ objevuje i bídu a druží se se všemi lidmi toužícími vytvořit spravedlivý svět.

Těžká hodina /1922/

básnická sbírka
„Dnes je má těžká hodina. Chlapecké srdce mně zemřelo a sám v rakvi je vynáším,“ píše autor v této sbírce mizí hravá bezprostřednost, soucit vystřídala touha a odhodlání změnit svět, Wolker se ztotožňuje s programem proletářského kolektivismu nejznámějšími jsou jeho sociální balady: Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu

Wolker se rovněž pokoušel psát dramata a pohádky /O milionáři, který ukradl slunce/

Josef Hora /1891-1945/

vystudoval gymnázium, práva, stal se novinářem, nejdříve soc. demokratickým, později komunistickým v Rudém právu, kde pracoval do r. 1929
roku 1929 odchází spolu s dalšími šesti spisovateli z komunistické strany na protest proti Gottwaldovu vedení, po rozchodu s KSČ byl redaktorem Českého slova
byl vynikajícím překladatelem z ruštiny, pozoruhodné je jeho přebásnění Puškinova Oněgina

Básně/1915/

básnická sbírka poznamenaná ještě tvorbou Vrchlického a Sovy

Strom v květu /1920/

básnická sbírka – smyslové verše, bohatá metaforika

Pracující den,

Srdce a vřava světa

básnické sbírky proletářské – není to poezie v pravém smyslu slova revoluční, spíše zamyšlení nad osudy dělníků, soucit s trpícími – velmi kultivovaný a vyspělý jazyk

Ve druhé polovině 20.let upouští od psaní proletářské poezie, využívá svého velkého rozhledu, který nabyl při svých cestách po Evropě / Itálie, SSSR, Francie, Maďarsko, Estonsko/.

Itálie /1925/

básnická sbírka – obdiv k evropskému jihu, přírodní krásy

Struny ve větru /1927/

básnická sbírka – vztah k Rusku i k Leninovi, kterého si, jako tehdy mnoho jiných básníků, idealizoval. Pro některé z básní už je charakteristický obraz času, příznačný i pro další sbírky /Kniha času a ticha/.Čas hraje důležitou roli v autorově poezii – kategorie času provází člověka od narození až do smrti a Hora dokázal sugestivně vyjádřit hrůzu i strach z jeho plynutí, jež je nezadržitelné.

Máchovské variace /1936/

vydaná při příležitosti stého výročí vydání Máchova Máje, stvrzuje nesmrtelnost člověka v nepomíjivosti zanechaného díla

Domov /1938/

známá báseň Zpěv rodné zemi – reaguje na ohrožení vlasti

Jan houslista /1939/

lyrickoepická skladba, vypravuje o návratu českého virtuosa, jemuž zahraniční úspěchy a sláva nedávají pocit vnitřního uspokojení, vrací se ze světa domů, do rodné vlasti, i když je ohrožena nepřítelem. Doma nachází houslista stárnoucí bývalou lásku, ale i to nejcennější, rodný kraj.

V letech okupace byl Hora nemocen, dožil se ale osvobození. Umírá v červnu 1945.

Poetismus

Vítězslav Nezval /1900-1958/

studoval gymnázium v Třebíči, univerzitu v Praze a Brně
je duchovním otcem poetismu, surrealismu
od roku 1922 členem Devětsilu – básníci začínají myslet na dělníka ne jako strádajícího, ale uprostřed lidových zábav – cirkusů, lunaparků, sportovních stadiónů, jarmarků, chaplinovských filmů – toto zobrazení plynulo z touhy mladých lidí konečně plně žít- „užívat světa“
poetismus proti tzv. rozumářské poezii staví obraznost, humor, veselí
poetisté užívají asociace – bleskové spojení představ, někdy i velmi vzdálených, proti logice kladou fantazii
do r. 1938 měl svou surrealistickou skupinu
za války se pouští do odbojové činnosti, vysokým představitelem ministerstva
informací, zabýval se astrologií, předpověděl si smrt na Velikonoce
předtím si zajel do Itálie, zemřel 6. dubna 1958 – podle předpovědi, srdeční selhání (Bílá sobota)

Most

prvotina

Pantomima

poetistické dílo, do něhož zařadil mj. i divadelní a pantomimické scénky, drobné hříčky, kaligramy a oddíl krátkých čtyřverší s názvem Abeceda- na každé písmeno napsal výstižné verše A – z velmi volného přirovnání tvaru písmene A se stříškou vzniká první verš, asociací chatrče a divošských stanů přeskočí fantazie na rovník a přeje si přenést klima do našich deštivých krajin, z rýmu chatrčí-vystrčí se zrodí představa šneka, vystrkujícího růžky z domu, který nosí stále s sebou, a za pomoci rýmu Vltavu-hlavu si vybaví lidi bez přístřeší

Podivuhodný kouzelník

první avantgardní dílo v české literatuře, lyricko-epická skladba bez pevného děje, jednotlivé motivy následují za sebou bez vnější logiky, volné asociace

Básně noci

Akrobat
Edison – bezprostřední inspiraci Nezvalovi poskytl náhodně přečtený životopis o „vynálezci nové epochy“, nepochybně na něj také působily procházky večerní a noční Prahou /atmosféra štěstí- jarní vůně, hvězdy, ale i hazardní hráči, sebevrazi, pijani/

Signál času

básně inspirovány Edisonovou smrtí

Skleněný havelok

verše objektivizuje, kolektivní vnímání života

Zpáteční lístek

Sbohem a šáteček

napsána pod vlivem cesty do Itálie

surrealismus:

Praha a prsty deště
Absolutní hrobař
Žena v množném čísle
52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida

konec 30. let:

Matka naděje

pocity národa za okupace, vyslovil víru v naši budoucnost

Pražský chodec
Pět minut za městem

hry:

Milenci z kiosku

pro avantgardní divadlo E. F. Buriana DF34

Manon Lescaut

podle Prévostova románu

Jaroslav Seifert /1901-1986/

nositel Nobelovy ceny za literaturu /1984/
narodil se v Praze na Žižkově, gymnaziální studia nedokončil, stal se novinářem a redaktorem komunistických a soc. demokratických listů
roku 1929 opustil řady KSČ
jeho tvorba se proměňovala s dobou a vždy měla svému okolí co říci

období proletářské literatury a poetismu:

Město v slzách /1921/

básnická sbírka – město je symbolem utrpení a věznění proletáře

Samá láska /1923/

motiv města dostává jiný nádech – opojení z krásy a přitažlivosti městské civilizace, inspirace je nacházena v prostředí cirkusů, varieté či filmů

Na vlnách TSF /1925/

hlavní téma bylo autorovo opojení životem – společně s Vítězslavem Nezvalem a Karlem Teigem stál u zrodu nové formy umění, které nemělo být propagandistické, ale mělo působit na čtenáře příjemně – poetismus- čerpal z moderních uměleckých forem /filmu, hudby, divadla, cirkusu, významnou roli hrály exotické motivy/. Poetistickou tvůrčí metodou byla volná asociace představ.

Slavík zpívá špatně /1926/
Poštovní holub /1929/

Období čisté lyriky /30.-60.léta/

autor píše čistou, melodickou lyriku, většinou formou rýmovaného verše, píše milostnou poezii, vyjadřuje lásku k domovu, stesk po nenávratně zmizelých časech, vztah k Praze

sbírky:

Jablko z klína
Ruce Venušiny
Jaro, sbohem

Osm dní /1937/

sbírka, která reaguje na smrt T.G.Masaryka

František Halas /1901 -1949/

na jeho tvorbu působila atmosféra společenské krize na konci 20.let, matčina smrt v dětství, první světová válka – pocity zklamání, tragické životní pocity

Sépie
Kohout plaší smrt
Tvář

Staré ženy

básnická skladba, v níž se autor snaží postihnout krutost a bolest stárnutí

Ve třicátých letech užívá typický „halasovský“ styl – hrubě opracované verše, neuhlazené, těžkopádné, byla považovány za formálně nedokonalé, používá složitých metafor, archaismů, neologismů.

Torzo naděje /1938/

umělecky nejsilnější vystižení tragické atmosféry roku 1938 v české poezii