BÁSNÍCI MODERNÍ REVUE
BÁSNÍCI MODERNÍ REVUE
časopis Moderní revue:
-
vycházel v letech 1894-1925
-
sdružuje symbolistické a dekadentní básníky
-
vydavatelé = Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka
-
psané slovo a grafika, překlady i původní tvorba
-
Ch. Baudelaire, P. Verlaine, S. Mallarmé, O. Wilde
-
Oceňuje se odvaha šokovat, umělec = výstředník, podobně zaměřen má být i čtenář
-
Podpora „umění knihy“ – vydávali také knihy (77 svazků), propojení výtvarna, typografie a vazačství
Arnošt Procházka
-
literární kritik, redaktor, editor, překladatel
-
prosazuje individualismus v umění
-
jediná dekadentní sbírka Prostibolo duše
Jiří Karásek ze Lvovic
-
vl. jm. Josef Jiří Antonín Karásek
-
hlavní přestavitel české dekadence
-
sbírky Sodoma, Zazděná okna, Kniha aristokratická, Sexus Necans, Ostrov vyhnanců
-
formálně propracované verše
Karel Hlaváček
1874-1898
- grafik, žurnalista, aktivní člen Sokola
- první sbírka Sokolské sonety
Pozdě k ránu – dekadence, melancholický smutek
Mstivá kantiléna – pocity společenského vyděděnce
-
12 balad, vynikají kontrasty
Žalmy – nedokončená sbírka, příklon k Březinově poezii
-
vysoká hudebnost veršů (zdůrazněné rýmy, využití zvukové stránky hlásek, opakování slov)
Karel Hlaváček
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad
Chci míti divné kouzlo starých ironických balad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají …
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat …
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá na lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji …
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.